Představte si dlaždiče. Klečí na studeném chodníku a skládají jednu dlažební kostku vedle druhé ve snaze dosáhnout toho, aby se nám tam lépe chodilo. Jenže představte si, že k těmto přijde mistr a řekne: „Chlapi, Lojza se na to vyfláknul, takže budete muset dělat ještě o něco víc. Sice už určitě nemůžete, ale nejde to jinak. Musíte to zvládnout.“ Co myslíte, budou se v tu chvíli oni dlaždiči usmívat? Ne. Nejspíše se naopak vyjádří výrazy pověstně dlaždičskými.

Představte si kopáče, kterému u jámy šéf oznámí, že se nepodařilo sehnat mu parťáka a tak bude muset kopat za dva. Dá se očekávat, že se tento usmívat nebude, že namísto ještě usilovnějšího kopání jámy nakope onomu šéfovi víte co.

Představte si majitele obchodu, který za své nakoupí zboží, ze svého zaplatí personál a náklady, a je mu nakázáno shora, že smí za většinu služeb přijímat jenom a pouze bezhotovostní platby, které mu banka milostivě připíše na účet možná s dvou- až tříměsíčním zpožděním. To je pomalu na mašli, jak se říká.

Představte si stavitele, který chce postavit lidem dům. Jenže přijdou úředníci a oznámí mu, že už nesmí používat laciné cihly, ale musí přesedlat na drahé tvárnice, že už má namísto klasické malty používat tu předraženou dovozovou. Že se tím jeho stavba prodraží? No a co? Ať si to zákazníci zaplatí. A jestli na to snad nemají, může se to vyřešit kreativně. Tak, že to tu a tam trošku ošidí, trochu nedodrží výrobní postupy. Protože ono to nějakou dobu vydrží a až se to začne bortit, někdo už to nějak vyřeší.

Dost neveselé příklady, že? Nikdo se nediví, když jsou tito lidé „nasejření“.

Jenže tam, kde se starají o naše úsměvy, úsměvy vyžadujeme. Jenže namísto aby nás takový zubař vlídně přijal, tváří se občas jako kakabus.

Někdy může mít člověk dokonce dojem, že . Z čehož pramení nespokojenost těch, kdo přicházejí na rutinní prohlídku nebo koho v tu chvíli dokonce bolí zuby. Od zubařů čekáme vlídnost, ba i nějaký ten uklidňující úsměv. A jsme nespokojeni, když nás neuvítá někdo rozesmátý jako sluníčko.

Jenže máme vůbec právo od zubařů úsměv očekávat? Když jsou tito vlastně v pozici výše popsaných dělníků, prodejců a stavitelů? Když musí dělat víc a rychleji, než to lze, aby na sebe vydělali, tu a tam musí něco ošidit a jindy ždímat z lidí peníze, protože než se zdravotní pojišťovna uráčí zaplatit…

Měli bychom těmto lékařům odpouštět, pokud se na nás neculí tak, „jak by měli“. Jsou to taky jenom lidi.